Většina komentátorů tvrdí, že Sýrie se dostala do slepé uličky. Je zajímavé, že její starý přítel, Turecko, patří ke státům, které se hlasitě vyjadřují proti syrskému Assadovu režimu. „Naším přáním je, aby se Assadův režim, který je nyní na ostří nože, nevydával cestou nemožného návratu, která vede na pokraj propasti,“ řekl turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. „Žádný režim nemůže zabíjení a uvězňování přežít. Nikdo nemůže budovat budoucnost na krvi utlačovaných.“
Zatímco před pouhým rokem bylo mezi Sýrií a Tureckem dobré spojení a vztahy, dnes začínáme mluvit o jiných scénářích týkajících se intervence NATO proti Sýrii, vedené Tureckem.
Ačkoliv postoj Turecka je ve světových médiích vykreslován jako obrana utlačovaných Syřanů, jsou některé otázky, které nelze zodpovědět nezávisle na válečných scénářích proti Íránu, v jejichž čele stojí USA.
Dnes se pokusíme podívat na kořeny postoje Turecka k událostem v Sýrii a jeho souvislost s plány globálních hráčů pro Střední východ a s válečnými scénáři pro tento region.
Pohled na případ Sýrie z různých hledisek…
V této analýze nebudeme mluvit o útlaku Assadova režimu. Je pravda, že Bashar al-Assad je diktátor a utlačovatelský prezident a že Syřané potřebují žít v lepších podmínkách. Navíc není možné schvalovat jakýkoliv tlak a utlačování Syřanů. Všechny věci vyřčené v tomto směru jsou pravda…
Ale chceme se podívat na velký obrázek případu Sýrie, ve světle nových plánů pro Střední východ. Jak říká Michel Chossudovsky z Centra výzkumu globalizace: „Zatímco syrský režim není zdaleka demokratický, cílem vojenské aliance USA-NATO-Izrael není prosazovat demokracii. Právě naopak, záměrem Washingtonu je nakonec dosadit loutkový režim.“
Ve „Vítězení v moderních válkách“ generál Wesley Clarke uvádí následující:
Když jsme si tyto věty přečetli, musíme se opět zamyslet nad vývojem a událostmi na Středním východě. Případ Sýrie není výjimkou…
Podle Mahdi Daria Nazemroyi z Centra pro výzkum globalizace: „Byl Damašek pod tlakem, aby se podvolil nařízením Washingtonu a Evropské unie. To bylo součástí dlouhodobého projektu. Cílem je změna režimu nebo dobrovolné podrobení se syrského režimu. Patří sem i podřízení syrské zahraniční politiky a stažení Sýrie ze strategické aliance s Íránem a její členství v bloku odporu.“
„Válečné přípravy na útok na Sýrii a Írán byly „v pokročilém stavu připravenosti“ již několik let,“ říká Michel Chossudovsky. „Bombardování Libanonu v červenci 2006 bylo součástí pečlivě naplánované „vojenské cestovní mapy“. Rozšíření „červencové války“ z Libanonu do Sýrie vymysleli vojenští plánovači USA a Izraele. Upustilo se od toho po porážce izraelských pozemních jednotek Hizballahem.“
Na druhou stranu, podle Chossudovskyho, „cesta do Teheránu vede přes Damašek. USA-NATO řízená válka proti Íránu má jako první krok destabilizační kampaň („změnu režimu“), včetně tajných výzvědných operací na podporu vzbouřeneckých sil proti syrské vládě“. Mahdi Darius Nazemroya Chossudovského tvrzení také podporuje, podrobněji. Nazemroya říká:
Mimo toho je užitečný také přístup Stephena Lendmama, abychom pochopili skutečný obrázek Středního východu:
Jde o nastolení regionální nadvlády. Nové cíle lze pak konfrontovat politicky, ekonomicky nebo vojensky.
Vymyšlené dokumenty IAEA o Íránu napětí vyeskalovaly. Rétorické ohánění se klackem následovalo. Vyhrožuje se přísnějšími sankcemi a možnou válkou.
Sýrie byla cílem několik měsíců. Scénář s libyjskými vzbouřenci byl zopakován. Pouliční boje zuří denně. Zemi zaplavilo násilí. Assadova vláda je nespravedlivě obviňována. Na vině jsou špinavé ruce Washingtonu. A stejně tak Izraele a dalších konspirujících spojenců.
Podle bývalého britského představitele Alastaira Crowleyho jde u Sýrie a Íránu o „velkou hru“. „Změna režimu v Sýrii je strategickou cenou, která převyšuje Libyi – což je důvod, proč Saudská Arábie a západ hrají svoji roli,“ řekl. „Rychle se připravují podmínky pro prohlášení přechodné rady za jediného zástupce Syřanů, bez ohledu na její legitimnost; vozí se tam ozbrojení žoldáci ze sousedních zemí; uvalují se sankce, které poškodí střední třídu; stupňuje se mediální kampaň na očernění jakýchkoliv snah Sýrie o reformu; probíhají pokusy vyvolat rozkol v řadách armády a elity; a nakonec prezident Assad padne – na tom iniciátoři komplotu trvají.“
Navíc, „pokud by šlo o posuzování hollywoodského scénáře a museli byste vyjádřit zápletku 10 či méně slovy, je to film o Sýrii. Stejně jako film Kathryn Hurt Locker Bigelow o útoku na Osamu bin Ladena byl líčen jako „hodní hoši likvidují Osamu v Pákistánu“, syrská epopej by mohla být označena jako „bitva sunitů a šíitů o arabskou republiku“, říká Pepe Escobar. „Ano, opět je to celé o fikci „šíitského půlměsíce“, o izolování Íránu a o podjatosti sunitů vůči šíitům.“
Poslední vývoj/události v Sýrii a turecké hledisko…
„Washington a EU tlačily Turecko, aby bylo v arabském světě aktivnější. Z toho se zrodila neo-osmanská politika Ankary. To je důvod, proč se Turecko stavělo do role ochránce Palestiny a spustilo kanál v arabštině, stejně jako Írán a Rusko,“ říká Mahdi Darius Nazemroya. Dodává: „Nicméně Ankara hrála zlověstnou roli. Turecko je partnerem NATO v Libyi. Postoj turecké vlády se stal jasným po její zradě v Tripolisu. Ankara také spolupracovala s Katarem na přitlačení syrského režimu ke zdi. Turecká vláda tlačila Damašek, aby změnil svoji politiku a potěšil Washington, a zdá se, že má také svoji roli dokonce i v protestech v Sýrii, spolu s Al-Saudy, menšinovým táborem Haririho v Libanonu a Katarem. Turecko dokonce pořádá setkání opozice a poskytuje ji podporu.“
Opět, jak zdůrazňuje M. D. Nazemroya: „Násilnosti v Sýrii jsou podporovány zvenčí, s vyhlídkami na využití vnitřního napětí a vzteku v Sýrii. Mimo násilné reakce syrské armády byly použity mediální lži a odvysílány zfalšované záběry. Zbraně, finance a různé formy podpory byly dodány elementům v syrské opozici USA, EU, Aliancí 14. března, Jordánskem a Khaliji. Finance byly poskytovány temným a nepopulárním v zahraničí sídlícím opozičním postavám, zatímco zbraně byly do Sýrie pašovány z Jordánska a Libanonu.“
Postupně jsme byli svědky změny postoje Turecka k Sýrii. Dnes je mnoho syrských oponentů organizováno v Turecku. Dokonce i náměstek syrského ministra zahraničí Faisal al-Mikdad tvrdil, že Ankara pomohla ustavit opoziční Syrskou národní radu (SNC) a Svobodnou syrskou armádu (FSA). Uznání SNC proběhlo spolu se zrušením Sýrie.
Na druhou stranu, jak říká Tony Karon: „Současná turecká vláda se považuje za most mezi západem a arabským světem, a dokonce mezi západem a Íránem. A podporuje také arabskou demokracii a princip, že konflikty musí být řešeny politicky tak, aby to odráželo vůli lidí. V Libyi, navzdory svým dlouhodobým vztahům s plukovníkem Kaddáfím, který prosazoval demokratické politické řešení, byla aktivně zapletena s v Benghází sídlící opozicí a podporovala ji, zatímco zároveň udržovala s režimem dobré oficiální vztahy. Totéž udělala v Sýrii, kde vyzývala režim k demokratickým reformám a kritizovala použití síly proti demonstrantům – ale umožnila syrským opozičním skupinám používat Istanbul jako základnu, na které se organizovala.“
Zatímco Robert W. Meryy povzbuzuje Turecko a jeho roli na Středním východě tím, že říká, že „Turecko by se mělo ujmout role islámského mluvčího, možná dokonce jakési role kořenového státu islámu. Může pomoct provést Střední východ současnými úskalími a problémy mnohem lépe, než Spojené státy. To proto, že žijeme v éře střetu civilizací“; M. D. Nazemroya novou roli Turecka v regionu kritizuje:
Ve skutečnosti turecká vláda nejen prohlubovala své ekonomické vazby na Teherán a Damašek, ale pracovala také na potlačení íránského vlivu. Ankara se pokoušela zaklínit mezi Írán a Sýrii a omezit íránský vliv v Iráku, Libanonu, na Kavkaze a ve střední Asii. Turecko se také pokoušelo založit trojspolek spolu se Sýrií a Katarem, aby odtlačilo Sýrii od Teheránu. To je důvod, proč bylo Turecko řečnicky velmi aktivní proti Izraeli, ale ve skutečnosti udržovalo s Tel Avivem svoji alianci a vojenské kontrakty. Nicméně v Turecku zuří také vnitřní boj o moc, který by jednoho dne mohl zažehnout občanskou válku, s mnoha hráči.
Tento projekt s cílem manipulovat s islámem a muslimy a přetvořit je se snaží podřídit islám kapitalistickým zájmům, prostřednictvím nové vlny politických islamistů, jako JDP/AKP. Nová odnož islámu je formována prostřednictvím toho, co bylo nazváno „kalvinistický islám“ či „muslimská verze protestantské pracovní etiky“. Je to model, který je pěstován v Turecku, a nyní je Washingtonem a Bruselem předkládán Egyptu a Arabům.
Tento „kalvinistický islám“ nemá problém s „reba“ či systémem úroků, který je v islámu zakázán. Je to právě tento systém, který je používán pro zotročení jedinců a společností okovy dluhu vůči globálnímu kapitalismu.
Dnes je cílem libyjského modelu Sýrie. Podle izraelské na Mossad napojené DEBKA, plánují NATO a Turecko intervenci v Sýrii pomocí armády tisíců žoldáckých vzbouřenců. Saudská Arábie, Haririho libanonská Aliance 14. března, Jordánsko a Izrael jsou do toho zapojeny. Vede to a organizuje Washington.
Na druhou stranu Michel Chossudovsky tvrdí, že „Turecko je členem NATO a má silnou armádu. Navíc mají Izrael a Turecko dlouhodobou smlouvu o vojenské rozvědce, která je výslovně namířená proti Sýrii“. Dodává:
Turecko souhlasilo, že umožní IDF a izraelským bezpečnostním silám shromažďovat elektronické informace o Sýrii a Íránu z Turecka. Výměnou za to Izrael pomohl vybavit a vycvičit turecké jednotky v protiteroristických praktikách na hranicích se Sýrií, Irákem a Íránem.
Jako podpůrné informace k tomuto tvrzení Tony Karon uvádí: „Někteří analytici tvrdí, že již existuje tichá dohoda mezi USA a Saudy, že Turecko povede formování mezinárodní reakce na krizi v Sýrii. Izraelská média tvrdila, že někteří ve Washingtonu považují rozkol mezi Tureckem a Íránem kvůli Sýrii za příležitost, jako zatáhnout Ankaru zpět do americko-izraelského tábora při vypořádávání se s Íránem.
Navíc „se stále více mluví o vojenském tlaku, prostřednictvím vyzbrojení opozice syrského režimu – pokud by setrval ve své zarputilosti a krvavých represích – což by mohlo vést ke vzpouře a rozkolu v syrské armádě,“ říká Raghida Dergham. „Zatímco NATO se nezapojí do náletů na Damašek – jako v operaci v Libyi – může aliance poskytnout finanční podporu a výzbroj disidentům prostřednictvím Turecka a podpořit pozemní operace, místo náletů, pokud by režim nadále pokračoval ve svém vojenském přístupu. Země Rady spolupráce Zálivu (GCC) se mohou zapojit také. Minulý týden země GCC sdělily, že jim dochází se syrským režimem trpělivost, a začaly rozšiřovat aktivity, v úzké spolupráci s Tureckem. To Írán velmi znepokojilo, možná dokonce naštvalo – něco, kde nyní všichni bedlivě pozorují, jak se to projeví na zemi v Sýrii, Libanonu a Iráku.“
Rivalita Íránu a Turecka na Středním východě a případ Sýrie…
„S „arabským jarem“ začal Írán považovat Turecko za hlavní překážku/rivala své regionální politiky,“ říká docent Mehmet Sahin. „Hlavním důvodem faktu, že Írán je znepokojen Tureckem, je, že Turecko zvyšuje svůj vliv v regionu. Nemělo by se přehlížet, že Írán byl jednou z prvních zemí, které sledovaly návštěvu premiéra Erdogana v Egyptě, Tunisu A Libyi v rámci turné „Arabské jaro“. Dokud je Turecko v regionu činné, Írán se z regionu stahuje.“
Jako paralelní komentář Tony Karon uvedl: „Ačkoliv se Turecko distancovalo od americké strategie izolace a nátlaku na Írán kvůli jeho jadernému programu, Teherán a Ankara soupeří také o vliv na širším Středním východě.“
Tuto rivalitu mezi Tureckem a Íránem můžeme opět vidět na případě Sýrie. V komentáři tureckých novin Hurriyet Daily News se říká: „Není tajemstvím, že Turecko a Írán mají různý přístup k arabskému jaru, a obzvláště k jeho důsledkům pro Sýrii. Po Iráku a Afghánistánu se Sýrie stala další regionální otázkou, kde Ankara a Teherán mají odlišnou politiku.“
Na druhou stranu, podle Tony Karona: „Turecko a Írán jsou klíčovými zahraničními spojenci Sýrie, ale mají s Damaškem odlišné vztahy – Teherán je etablovaným dlouhodobým spojencem, zatímco spojenectví Ankary se zakládá na tom, že se v poslední době vynořila jako klíčový zdroj obchodu a investic, důležitých pro vyhlídky Sýrie – a velmi odlišné názory na to, jak by se Assadův režim měl vypořádat s politickou krizí.“
Dnes víme, že Írán je zhoubnou politikou Turecka na Středním východě znepokojen. Předtím byl Írán s Tureckem spokojen, takže co se změnilo? Podle Economist „Rozmazlování mullahů Tureckem naštvalo Ameriku, třeba když vláda pana Erdogana hlasovala vloni v OSN proti uvalení dalších sankcí na Írán. Od té doby se to Turecko pokoušelo napravit. Souhlasilo s plány NATO na protiraketový deštník, který je jasně namířen proti Íránu. A po určitém zakolísání nyní spolupracuje s aliancí na vojenských operacích v Libyi.“
V důsledku této reality Írán varuje Turecko pravidelně. Docent Mehmet Sahin kritiku Ankary ze strany íránských úřadů člení takto:
Podle íránských úřadů:
- Turecko chce zaslat Íránu a Ruské federaci jasnou zprávu tím, že nechává rozmístit protiraketový deštník NATO s jeho radarem na svém území.
- Fakt, že Turecko navrhuje zemím jako Egypt, Tunis a Libye nový model režimu, založený na „sekulárním systému“, je neočekávanou a neúnosnou situací, protože lidé tohoto regionu jsou muslimy.
- Turecko, které je pod tlakem USA, Izraele a Saudské Arábie, udělalo svoji třetí strategickou chybu tím, že se pokusilo oživit protestní demonstrace v Sýrii.
Protože íránské úřady přišly s výše uvedenými výroky, nemohly ani přestat Turecko obviňovat. V tomto kontextu tvrdí, že Turecko řídí svoji zahraniční politiku „podle příkazů USA, a také tak, aby ochránilo zájmy USA a chránilo Izrael“. Tvrdí, že hlavním cílem protiraketového deštníku je ochrana Izraele. Íránské úřady také zároveň zdůrazňují, že Turecko bude čelit novým problémům v regionu, obzvláště v oblasti komerčních záležitostí s Íránem, pokud bude pokračovat ve své současné zahraniční politice.
***
Íránsko-syrské vztahy a možnost velké regionální války…
„A co si myslí o Sýrii íránské Revoluční gardy? Věří, že Assadova vláda představuje výjimku,“ říká Wahied Wahdat-Hagh. „Tvrdí, že zatímco téměř všechny arabské vlády byly dotčeny změnami v arabském světě, které jsou důsledky jejich „pro-západní politiky“, Sýrie je „výjimka“. Sýrie je řazena k „odporu“, říkají.“
Na druhou stranu, když se na podrobnosti íránsko-syrských vztahů zaměřil Amir Taheri, napsal ve svém článku tyto věty:
Írán udržoval syrskou skomírající ekonomiku nad vodou pomocí častých finančních injekcí a investic ve výši 20 miliard dolarů, a poskytuje také Sýrii „dary“, včetně zbraní v hodnotě 150 milionů dolarů ročně. Zdroje v Teheránu dokonce tvrdí, že klíčoví členové Assadova okolí jsou na íránské výplatní listině.
Během Basharova prezidentského období vzrostla íránská přítomnost obrovsky. Írán otevřel v Sýrii 14 kulturních středisek, která z velké části propagují jeho odnož šíitského islámu. Íránské Revoluční gardy také provozují „koordinační středisko“ v Damašku, kde se nachází 400 vojenských expertů, a Sýrie je jedinou středozemní zemí, která nabídla íránskému námořnictvu kotevní právo.
Tyto dvě země podepsaly dohodu o „vzájemné obraně“. Sýrie a Severní Korea jsou jedinými zeměmi, se kterými Írán pořádá roční konference generálních štábů.
Navíc „v rámci dohody o společné obraně, podepsané mezi Sýrií a Íránem v r. 2005, Sýrie souhlasila, že umožní umístění íránských zbraní na svém území. 15. června 2006 syrský ministr obrany Hassan Turkmani podepsal se svým íránským protějškem dohodu o vojenské spolupráci namířené proti tomu, čemu říkají „společné hrozby“, představované Izraelem a Spojenými státy. „Naše spolupráce je založena na strategickém spojenectví a jednotě proti společným hrozbám,“ řekl Turkmani. „Můžeme mít společnou frontu proti hrozbám Izraele,““ uvedl Mitchell Bard. Ve svém článku se také zabývá strategickým významem Sýrie pro Írán:
Více než 30 let byl Libanon v podstatě kontrolován Sýrií. Se syrským souhlasem se Libanon stal domovem řady nejradikálnějších a nejnásilnějších islámských organizací. Obzvláště Hizballah (Boží strana) byl Syřany používán jako proxy v boji proti Izraeli.
Dnes jsme začali mluvit o likvidaci těchto dvou spojenců. Ačkoliv někteří pozorovatelé se zaměřují pouze na Sýrii, mnozí z nich naznačují „regionální válku“. V této regionální válce bude hlavním cílem Írán. Podle Austina Bay se nyní občanská válka rozšířila do předzvěsti regionální války mezi Íránem a NATO, kde bude Turecko frontovým hráčem NATO.“
Jako paralelní komentář říká Zvi Bar’el: „Zapojení Íránu, Turecka, Saudské Arábie a dalších států Zálivu přeměnilo syrské povstání z vnitřní záležitosti – důsledku velké chudoby, útlaku a chybějící ekonomické a politické budoucnosti – na potencionální regionální válku. Sýrie, jejíž regionální strategický význam je založen méně na ropě a přírodních zdrojích a více na jejím silném vztahu s Íránem a schopnosti zasahovat do iráckých záležitostí, byla schopna zabránit vzniku vojenské fronty proti sobě. Na rozdíl od bezprostředního mezinárodního konsensu, který umožnil vojenský útok na Libyi, neexistovala žádná iniciativa prosazující podobné kroky Rady bezpečnosti OSN vůči Sýrii.“
Na druhou stranu „všechny přísady pro konfrontaci vedené USA proti Íránu existují“, říká M. D. Nazemroya. „Íránofóbie je šířena USA, EU, Izraelem a monarchiemi Khaliji. Hamas byl zapleten do mechanismu vlády jednoty nevoleného Mahmouda Abbase, což znamená, že Hamas může být svolný s izraelskými a americkými požadavky na Palestinskou samosprávu. Sýrie má plné ruce práce s domácí nestabilitou. Libanon nemá funkční vládu a Hizballah je stále více obkličován.“
Dnes slýcháme určitá obvinění, aby se Írán stal cílem. Nezbytně si myslíme, že zatímco Sýrie je druhotným cílem, hlavním cílem na Středním východě je Írán.
Komentáře Wayne Madsena naše argumenty potvrzují: „Strategií Izraele je zajistit, aby se jeho plány na útok na íránská jaderná zařízení, a zřejmě i na další cíle, nesetkaly s nesouhlasem diplomatických kruhů Spojených států… Izrael postavil vlastní zájmy vysoce nad zájmy Spojených států a je s nimi v rozporu.“
Zmiňuje také polarizaci mezi regionálními mocnostmi, coby součást této skládačky:
„Asijské země se perou o připojení k Šanghajské organizaci spolupráce (SCO) jako plnoprávní členové. Konfrontováno s válkychtivými Spojenými státy, a záměrem NATO a Izraele svrhnout vlády v Sýrii a Íránu, toto ekonomické a kulturní uskupení a de facto pakt kolektivní bezpečnosti, skládající se z Ruska, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu, po summitu premiérů v Petrohradě oznámilo, že SCO brzy otevře dveře plnohodnotného členství pro Pákistán, Írán a Indii. Asijské země chtějí zarazit zasahování Spojených států v Asii.“
Navíc „struktura vojenských aliancí USA-NATO a Sýrie-Írán-SCO, nemluvě o zapojení Izraele, komplexnost vztahů mezi Sýrií a Libanonem, a tlak Turecka na severní syrské hranici jsou jasnou známkou nebezpečného procesu eskalace“, říká Michel Chossudovsky. „Jakákoliv forma USA-NATO vedené vojenské intervence namířené proti Sýrii by destabilizovala celý region a potenciálně vedla k eskalaci v rozsáhlé geografické oblasti, sahající od východního Středomoří po afghánsko-pákistánskou hranici s Tádžikistánem a Čínou.“
Sýrie a íránský faktor
Pokud k tomuto polarizačnímu procesu přidáme záminky vytvářené vůči Íránu, může být obrázek čitelnější…
Podle Wayne Madsena:
Na druhou stranu může být užitečné podívat se na názor Pepe Escobara na výrobu falešných důvodů pro útok na Írán:
Tento komplot se velmi hodí k odvedení pozornosti od Saudské Arábie coby příjemce amerických zbraní za mnoho miliard dolarů. A také se velmi dobře hodí k odvedení pozornosti od samotného Holdera – načapaného v dalším monstrózním skandálu týkajícího se toho, jestli lhal o operaci Rychlý a zuřivý (ne, něco takového si nevymyslíte), provokační federální akci, v jejímž rámci nejméně 1,400 vysoce výkonných amerických zbraní skončilo v rukou – tušili jste – mexických drogových kartelů. Zdá se, jako by heslo „rychle a zuřivě“ bylo nejoblíbenější zbraní na všech úrovních americké vlády.
Washington chce „sjednotit svět“ proti Íránu („svět“ znamená NATO) a opět vyhrožuje, že vezme záležitost Íránu do Rady bezpečnosti OSN.
Takže můžeme nervózně čekat tichou rezoluci R2P ((„zodpovědnost chránit“), nařizující NATO zřídit bezletovou zónu nad každým princem z domu Saudů na celém světě. Rezoluci, která bude interpretována jako mandát NATO vybombardovat íránský režim do změny. To je nyní scénář, kterému můžete věřit.
V posledních dnech Turecko poslalo Sýrii několik poselství. Znamená to, že Turecko dalo přednost být v této válce v regionu na straně Ameriky a NATO?
Turecká vláda řekla, že ruší společný průzkum ropy a zvažuje zastavení dodávek elektřiny Sýrii. Co to znamená pro pozici Turecka?
Jak říká Tony Karon: „Turecko se bojí, že Sýrie bude přeměna na další sektářskou bažinu podél stejných linií, jako v Iráku, ale nebude se řídit linií svých spojenců z BRICS – Ruska, Číny, Brazílie, Indie a Jižní Afriky – v OSN.“
„Nový přístup Turecka k Sýrii má také potenciál vytvořit ve střednědobém horizontu napětí s Íránem,“ říká Nihat Ali Ozcan. „Možný posun moci ukončí roli Sýrie coby „strategického spojence“ Íránu; za což bude částečná zodpovědnost přisouzena Turecku.“
Navíc Kaveh L. Afrasiabi varuje Turecko ohledně jeho politiky ve vztahu k Íránu a Rusku: „Jako klíčoví energetičtí partneři Turecka jsou Rusko a Írán zodpovědné za zhruba 70% tureckých energetických dovozů, avšak jak Írán, tak Moskva hodlají Ankaru zchladit negativními reakcemi, pokud Turecko splní svoji hrozbu sankcí proti Sýrii. Již přijetí nabídky NATO umístit protiraketový radar na svém území naštvalo jak Rusko, tak Írán.“
A dodává: „Turecko přijde o velkou část své role zprostředkovatele v konfliktech v regionu, pokud bude pokračovat ve znepřátelování si sousedů jako Írán a Sýrie tím, že usiluje o změnu režimu v Damašku. Jde i o jeho ochotu být základnou syrských opozičních skupin, které nyní otvírají své centrály v Turecku a vytváří přechodnou vládu libyjského stylu, a tudíž stírají hlavní rozdíl mezi Libyí a Sýrií.“
V kontrastu s komentáři Nihata Ali Ozcana a Kaveha L. Afrasiabi se Barcin Yinanc dívá na tuto problematiku z jiného úhlu. „Zatímco AKP spálila s režimem Bashara Assada většinu mostů, zdá se, že její postoj k Íránu zatím ovlivněn nebyl.“ Dodává:
Nyní, kdy se regionální rivalita mezi Tureckem a Íránem zintenzivnila, změní Turecko svůj postoj k Íránu? Bude Turecko spokojené, když se mezinárodní tlak na tuto zemi zintenzivní a dojde k novým sankcím? Je vojenský útok na Írán nejhorší možností s ohledem na turecké zájmy?
Vypadá to, že Turecko se od svého postoje neodchýlí, i kdyby role Íránu v arabském jaru byla ve stále větším rozporu s tureckými zájmy. Nebo lze minimálně říct, že íránské akce nedosáhly bodu, kdy by to poškozovalo turecké zájmy tak, že by to přimělo Ankaru změnit svůj postoj k jaderné problematice. Nakonec turecko-íránská historie byla o vyhýbání se nepřátelství, navzdory regionální rivalitě za oponou.
Sladění turecké politiky s politikou západního bloku během arabského jara muselo zmírnit obavy západu, že Turecko se příliš přiklání na stranu Íránu. Avšak věří Davutoglu, že má stále důvěru Íránců, a věří, že má stále vliv na Írán, kvůli svým osobním vztahům? Zváží opět příslušné podmínky, aby zasáhl? To se uvidí.
Závěr…
Jak zdůrazňuje Robert Dreyfuss:
A článek uzavírá takto:
Když se podíváme na širší obrázek, zdá se, že případ Sýrie souvisí se širšími agendami. Zde je třeba, aby si Turecko neustále promýšlelo svůj postoj k Sýrii…
Ačkoliv Turecko tvrdí, že nebude pěšákem v regionální válce, jeho činy a komentáře říkají něco jiného.
Dnes USA, západ a NATO budoucnost Syřanů nezajímá. Ani si nepřejí demokratičtější systém na Středním východě. Jejich jediným cílem je zajistit, že tam budou systémy útlaku. Pokud by dnes Bashar Al-Assad řekl dobrá, opustím Írán, zablokuji zásilky zbraní z Íránu Hizballahu a palestinským skupinám, a chci také spolupracovat s USA a západem v regionu, viděli bychom, že postupně by bylo od všech těchto desinformací a manipulací ve světových médiích opuštěno a psychologická válka proti Sýrii by skončila. V případě jakékoliv změny v syrské politice budou jak USA, tak západ držet ohledně Assadova útlaku vlastních lidí hubu…
Takže Turecko opět podporuje špatného koně. Jakážto ostuda!
The Syria-Iran-Turkey Triangle: A New War Scenario in the Middle East vyšel 27. listopadu na Globalresearch.ca. Překlad Zvědavec.
Syrská časovaná bomba
Dnes je zde u Bosporu, který odděluje Evropu a Asii, tma a mlha. Stejně temno a nebezpečně, jako v explodující sousední Sýrii.
Dříve velmi úspěšná zahraniční politika Turecka „s ničím nemáme žádný problém“, vytvořená ministrem zahraničí Ahmetem Davutoglu, pohřbila staré spory se Sýrií, Íránem a Libanonem, a otevřela dveře pro miliardové obchody pro ustarané turecké vývozce. Turecká ekonomika rostla loni 7 %, téměř stejně rychle, jako čínská.
Ale to bylo před Libyí, Sýrií a Egyptem. Vysoce oblíbený turecký premiér Recep Tayyip Erdogan byl donucen zaujmout stanovisko. Turecko vyzvalo egyptského smrtelně nemocného faraona, Hosni Mubaraka, aby odstoupil, ale stále zachovávalo svoji podporu všemocné egyptské armádě. Bylo to ironické, protože Erdogan vedl deset let trvající bitvu, aby vytlačil tureckou násilnickou armádu z politiky.
V kontrastu s tím se Turecko zdráhavě vzdalo jako ztracené věci svého starého přítele, Kaddáfího v Libyi, se kterým Ankara přes 23 let obchodovala za obratu 23 miliard dolarů. Erdoganova reakce na Sýrii byla podobná: Erdogan trvá na tom, že Assadova rodina musí odejít a musí být nahrazena demokracií v tureckém stylu, doplněnou o islámské hodnoty sociálního blahobytu a spravedlnosti.
Je zajímavé, že Davutoglu právě oznámil novou „osu Turecko-Egypt“, čímž propojil dvě nejmocnější a nejlidnatější země v regionu. Davutoglu citoval starou osmanskou zásadu, když řekl: „Turecko se opět stane středem všeho.“
Mezitím USA v tichosti podporovaly velké egyptské ozbrojené síly; Saúdové nyní převedli egyptské armádě 4 miliardy dolarů. Saúdové s požehnáním Washingtonu údajně Egyptu slíbili desítky miliard – možná dokonce 60 miliard dolarů –, aby zabránili demokratům, nacionalistům, Násirovcům a nestravitelnému Muslimskému bratrstvu přístupu k moci.
Cynici se zde v Istanbulu ptají, zda Turecko zvažuje přeměnit vnitřními rozpory zmítanou Sýrii na jakýsi turecký protektorát. Sýrie upadá do občanské války; může být potřeba nějaké stabilizační síly, aby ji udržela pohromadě. Také Irák se v Sýrii zapojuje.
Syrský konflikt je matoucí. Začal před rokem, když tam ze sousedního Libanonu pronikly vzbouřenecké skupiny. Byly vyzbrojeny, zásobovány a vycvičeny CIA, britskou MI6 a izraelským Mossadem. Jejich finance mají původ v americkém kongresu, který v 80. letech odhlasoval financování svržení Assadova režimu v Sýrii kvůli jeho nepřátelství k Izraeli a podpoře Palestinců, a u Saudů.
Ve 20. letech přední sionistický myslitel, Vladimir Jabotinsky, prohlásil, že arabský svět je křehkou skládačkou kmenů a klanů. Pár ostrých šťouchanců, předpověděl, a celý ten křehký bordel se rozpadne a nový židovský stát zůstane jako svrchovaná mocnost ovládající Střední východ a jeho ropu. Primárně měl na mysli Sýrii, Libanon a Irák.
Tyto vyzbrojené skupiny syrských žoldáků, libanonských fašistů nenávidějících Assada a exilových skupin vyšlechtěných CIA proti Assadovi vznítily v Sýrii rozbušku. Jejich útoky, především podél hranice s Libanonem, zažehly odpor dlouho utlačovaných sunitských muslimských konzervativců, hořkých nepřátel Assadova režimu ovládaného alavity. Alavité – odnož íránských a tureckých šíitských alevitů – jsou většinou chudí a klanově založení, a sunity jsou považovány za kacíře.
Mnoho syrských malých měst a městeček se vzbouřilo, ale velká města, Damašek, Latakia a Aleppo, zatím ne, nicméně jejich vitální ekonomiky kolabují.
Sýrie se rozpadla podél etnických/náboženských hranic. Někteří ze sunitské většiny, obzvláště mocná třída obchodníků, stále Assada podporují. Stejně tak starodávní syrští křesťané, asi 10% populace. Stejně jako Saddam Hussein v Iráku i Assad chránil křesťanské sekty své země před fanatiky, kteří označují křesťany za Západem podporované zrádce, nebo modláře.
Přidejte si k tomu malý počet syrských Kurdů s napojením na rebelantské Kurdy v jihozápadním Turecku, kde půtky vřou desítky let, a kteří, jak jsem byl svědkem, když jsem o tomto konfliktu informoval, měli 40,000 mrtvých.
Sýrie je dlouhodobý spojenec Íránu. Západní mocnosti a Izrael dychtí po rozcupování Sýrie, čímž by uštědřily tvrdou ránu nejen Íránu, ale i ostatním spojencům Sýrie, libanonskému Hizballahu a palestinskému Hamasu.
Stejně důležité je, že pokud Sýrie zkolabuje, její vysoce strategické Golanské výšiny, anektované a okupované Izraelem od roku 1967, zůstanou bez odporu v izraelských rukou. Golany jsou primárním zdrojem podzemní vody pro Izrael.
Rozpad Sýrie bude katastrofa pro centrální Střední východ. Ale USA, Francie, Izrael a Británie jsou tak zaslepeny svoji proti-íránskou nenávistí, že jsou připraveny zničit Sýrii, aby se dostaly na Velkého satana – Írán. Je to stejné jako spálit si dům, abyste se zbavili myší.
SYRIAN TIME BOMB vyšel na blogu Erica Margolise. Překlad Zvědavec.
Zvědavec: Poznámka editora
Nechápu přístup Turecka a jsem jím zklamán. Existovala ne neopodstaněna naděje, že po napadení tureckých lodí s humanitární pomoci pro Palestinu a zabití několika tureckých občanů izraelskými teroristy loni v květnu, se Turecko přestane cpát do zadku Izraeli a zaujme racionálnější přístup. Turecko požadovalo po Izraeli omluvu, ten se Turecku arogantně vysmál. Přesto teď Estrogan, jak se píše v článku, byl donucen zaujmout stanovisko. Donucen kým a proč?
Turecko se tedy opět zařadilo a je poslušné. Jistě tím něco získá, ale jeho postoj je nejenom licoměrný a zbabělý, ale i nebezpečný pro mír na Středním východě. Škoda. Turecko zklamalo stejně jako před časem zklamali Rusové (když měli hlasovat v RB OSN o “bezletové zóně” nad Libyi). A grázlové slaví další vítězství.
