0
Posted February 16, 2012 by aiall in Vojenstvo
 
 

Sme na pokraji vojny s Iránom?

wpid3291-NO_WAR_IRAN_NYC_02_04_12_001
wpid3291-NO_WAR_IRAN_NYC_02_04_12_001

Barack Obama už po pouhých 12 minutách ve své presidentské funkci oslovil muslimský svět a Írán s nabídkou americké přátelské ruky, pokud Írán na oplátku otevře svoji pěst. Teď, tři roky poté, jsme k válce blíže, než jsme byli v posledních letech Bushovy vlády a ministr obrany Leon Panneta prohlašuje v deníku Washington Post, že existuje „vysoká pravděpodobnost“ izraelského úderu už letos na jaře. Jak jsme k tomu dospěli?

Ve Washingtonu panuje obecné přesvědčení, že Obamova diplomacie vůči Íránu selhala. Tak tomu ale nebylo, jak dokládám ve své nové knize A Single Roll of the Dice: Obama’s Diplomacy With Iran (Sázka na jedinou kartu: Obamova diplomacie vůči Íránu), byla totiž předčasně opuštěna. Obamův záměr byl upřímný, ale jeho vize diplomacie byla brzy podkopána, a to ze čtyř důvodů:

  • tlak Izraele a jeho mocných spojenců v Kongresu, v menší míře i ze strany Saúdské Arábie a Francie, aby převzal konfrontační přístup;
  • chaotické íránské volby z června roku 2009 a následná represe a porušování lidských práv, jež zatvrdily režim v Teheránu a zúžily Obamův prostor pro diplomacii,
  • příliš rychlé Obamovo osvojení si rozporné „dvojpásmové“ politiky, která kombinuje diplomacii se stupňujícím se tlakem na Teherán;
  • Obamovu neochotu vytvořit si větší domácí prostor pro diplomacii změnou vůči Íránu nepřátelského statu quo ve Washingtonu.

Současná izraelská vláda a její washingtonští spojenci zkompromitovali Obamovu diplomacii čtyřmi způsoby. Za prvé trvali na tom, aby diplomacie měla k dispozici nereálně blízký konečný termín dvanácti týdnů. Za druhé, přestože byl Obama ochoten případně akceptovat obohacování uranu na íránském území pod přísnou kontrolou, Izrael požadoval úplnou likvidaci íránského jaderného programu, což byl nedosažitelný cíl, který hned na začátku zahubil veškeré diplomatické úsilí. Za třetí, Izraelci i tvrdé jádro jeho amerických spojenců prosazovalo sankce ještě předtím, než byla nějaká diplomacie vyzkoušena. Obama se nejdříve bránil, ale po íránském volebním skandálu prosadil své tábor zastánců sankcí.

A za čtvrté, Izraelci vzdorovali Obamovu názoru, že demilitarizace atmosféry by mohla Teherán přesvědčit, že Amerika má zájem o seriózní diplomatická jednání.

Moje vláda se nyní zavazuje k diplomacii, která řeší celou řadu vážných problémů, které před námi stojí,

řekl Obama Íráncům ve svém videu u příležitosti perského Nového roku v březnu 2009.

Tento proces nebude upřednostňovat výhrůžky. Místo toho usilujeme o čestné jednání založené na vzájemné úctě.

Izrael naopak věřil, že Washington musí opakovaně zdůrazňovat, že ve hře zůstává i vojenské řešení, a to proto, aby si Írán nemyslel, že jsou Spojené státy slabé. Takže, ve chvíli, kdy se Obama snažil o diplomatickou cestu, Izraelci se snažili o podkopání tohoto řešení tím, že zvýšili svoji militaristickou rétoriku. V posledních třech letech Obama prošel přes téměř všechna tato úskalí.

Nicméně ještě před tím, než ustoupil nátlaku Netanjahua, Obama přijal dvojpásmovou politiku, přežitek z dob Bushovy vlády, kterou silně prosazoval Izrael i Francie, a jež uvázla na mrtvém bodě. Tato politická strategie předpokládala, že diplomatická jednání s Íránem mohou uspět jenom v tom případě, budou-li spojena významným a rostoucím nátlakem. Vali Nasr, Obamův úředník, který nedávno opustil jeho administrativu, řekl, že současná patová situace je důsledkem osvojení si tohoto „k neúspěchu odsouzeného předpokladu“.

Obama pak v listopadu 2009 opustil diplomacii a aktivizoval „pásmo nátlaku“, takže se vztahy vytrvale zhoršovaly. Obě strany eskalovaly válečnou rétoriku, obě odmítly další nabídky k jednání. Koncem léta roku 2010 začal Obama vysílat vojenské signály, které měly v kombinaci se zostřováním sankcí dát Teheránu pocit, že čelí hrozbě útoku. Záměrem nebylo zahájit válku, ale vyhrotit situaci směrem k válce tak, aby se maximalizovala americká vyjednávací síla a dosáhlo ústupků ze strany Íránu.

To je extrémně hazardní politika. Spojené státy mohou při takto dynamickém vývoji mít pod kontrolou nanejvýš své vlastní akce. Ale nemohou mít pod kontrolou íránské reakce, ani to, jak si Teherán vyloží válečné signály Washingtonu. Jeden pentagonský důstojník mi k tomu v roce 2010 řekl, že administrativa je velmi frustrována z toho, že íránská komunikace odposlechnutá v Perském zálivu prokazuje, že Teherán soustavně chybně vyhodnocuje americké signály.

Admirál Mike Mullen poukázal na toto riziko několik týdnů před svým odchodem z funkce předsedy Sboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff):

Od roku 1979 nemáme s Íránem žádné vztahy,“ řekl. „Dokonce i v těch nejtemnějších dnech studené války jsme měli vztahy se Sovětským svazem. S Íránem se nebavíme, takže si navzájem nerozumíme. Pokud se něco stane, je prakticky nevyhnutelné, že nebudeme správně reagovat – že uděláme chybný odhad, což by v této části světa bylo extrémně nebezpečné.

Bílý dům navíc buď nemůže, nebo není ochoten vynaložit politický kapitál, který je nezbytný k tomu, aby kontroloval izraelské akce. Strategie zaměřená na balancování na pokraji války může být snadno manipulována státem, který veřejně vyjádřil, že upřednosňuje vojenskou konfrontaci. V této výbušné atmosféře může Izrael vytvořit jen malou jiskru, která zažehne konflikt s katastrofálními důsledky.

Nevěřím tomu, že si Obamova vláda přeje válku s Íránem. Naléhá na Izrael, aby nezaútočil, přičemž dobře ví, že politické náklady pro Izrael – vzhledem k nekritické podpoře izraelské válečné horečky v Kongresu – jsou v americkém volebním roce minimální. Toto balancování na válečné hraně však může vést k válce, zvlášť tehdy, když není doplněno mnohem pevnější, udržitelnější – a zásadovou – diplomatickou linií.

Íránské jaderné dilema nelze vyřešit snadno, ale není to ani nic tak složitého, co by se už v minulosti nevyřešilo. Lidstvo už vyřešilo mnohem těžší problémy. Zřejmým řešením je, že bude akceptováno omezené obohacování uranu na íránské půdě pod tou nejpřísnější kontrolou MAAE, transparentní a s kontrolním režimem, který prakticky znemožňuje vojenské využití tohoto programu.

Neexistuje nepřekonatelná potíž v definici vzájemně přijatelného řešení, ale spíše v nalezení cesty k tomuto řešení. Ahmet Davutoglu, turecký ministr zahraničí k tomu nedávno řekl:

Pokud bude existovat silná politická vůle a vznikne vzájemná důvěra, lze tuto otázku vyřešit během několika dnů.“ A dodal, že „technické rozpory nejsou tak velké. Problémem je vzájemná důvěra a silná politická vůle.

Silná politická vůle je však přesně to, co ve Washingtonu i Teheránu zmizelo v uplynulých letech. Právě to podnítilo Obamu, aby ustoupil Kongresu a Izraeli a přijal pomýlenou strategii, která způsobila, že rozpolcené vedení v Teheránu se kompromisu obává více než eskalace. Je to ztráta politické odvahy, která připustila tuto hrozící konfrontaci. Pouze odvaha a vůle nás z toho může dostat. Otázkou je, zda Obama u sebe dokáže najít tuto vůli ve volebním roce, kdy jakýkoli kompromis bude Republikány prezentován jako zrada Izraele.

The NationOutsidermedia.cz

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

aiall